Štítek: Zadání

Proč nedostanete skicu zdarma a jak si přesto vybrat z více návrhů?

Uvažujete o tom, že vámi vybrané architekty požádáte, aby cenovou nabídku na své služby doprovodili i nějakou jednoduchou skicou, podle které by se Vám lépe rozhodovalo o jejich výběru? Klidně to udělejte – ale vězte, že tím po nich chcete něco, na co jsou dost alergičtí, ostatně jako všichni lidé z jakékoliv kreativní profese. A téměř jistě vás nevyslyší.

Nic, jako je rychlá skica, totiž neexistuje.

Jistě, vždy je nějaká skica, která vznikne jako první. Možná je skutečně načrtnutá rychle, ale za tou rychlostí se skrývají léta studia a praxe. A k serioznímu návrhu má stejně ještě hodně daleko. 

Oslovíte-li architekta, většinou se s vámi rád sejde. Představí vám své portfolio a na příkladu nějaké předchozí práce podrobně ukáže svůj způsob práce, aby bylo zřejmé, co vše návrh, projekt a realizace domu obnáší. V rámci první schůzky, zvláště pokud se odehrává přímo na stavební parcele, zkonzultuje vaše představy a určitě přijde s několika svými nápady. Poté dostanete nabídku a až do doby, než ji přijmete, z něj budete dostávat něco více jen velmi obtížně.

Co ale dělat, když si přesto chcete vybírat mezi několika různými návrhy?

V tom případe je nejlepší zadat práci více architektům. Ideálně v celém rozsahu architektonické studie, včetně všech konzultací a samozřejmě za standardní honorář. Díky tomuto způsobu asi skutečně najdete pro vás to nejvhodnější řešení. Je to ale organizačně, časově a finančně náročné. Na druhou stranu to ale zdaleka není zcela neobvyklé, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Druhou možností je předem omezit požadovaný rozsah práce tak, aby bylo možné vybrat nejvhodnější návrh a ten pak nechat jeho autorem dopracovat. Lze se například soustředit jen na hmotové řešení domu, jeho základní uspořádání, umístění s ohledem na specifika pozemku či nepožadovat příliš vizualizací. Na tomto principu fungují standardní veřejné architektonické soutěže. Honorář – či lépe skicovné – je v tomto případě vyplaceno všem osloveným architektům a byť je oproti plnohodnotné studii nižší, ne dramaticky. Navíc, za dopracování vybraného návrhu do podoby plnohodnotné studie se obvykle doplácí zbývající část plnohodnotného honoráře. Vítěz tedy pracuje za obvyklý honorář a klient navíc uhradí skicovné ostatním.

Poslední možností je uzavřít s předem vybraným architektem takovou smlouvu, aby z ní bylo možné v určitý moment, obvykle po první konzultaci, bez zbytečných komplikací odstoupit. Pokud k takové situaci skutečně dojde, je dobré pamatovat na autorská práva odmítnutého architekta – jeho návrh rozhodně nelze bez jeho souhlasu použít coby zadání pro architekta jiného.

U rodinných domů, zvláště v případech, kdy máte jasno o své představě a nelze předpokládat nějaké komplikace dané například nestandardním pozemkem, je jakákoliv forma paralelního zadání prakticky zbytečná. Vybíráte-li si z několika zavedených architektů, jejich portfolio, první schůzka a cenová nabídka jsou obvykle dostatečnými podklady pro rozhodnutí. Přesto, pokud máte o svém výběru pochybnosti, nebo zkrátka chcete skutečně vidět více pohledů na věc a smíříte se s vyššími náklady na architektonickou studii, s oslovením více architektů neváhejte. 

Mějte na paměti, že paralelní zadání je cestou k vybrání jednoho nejlepšího návrhu – nikoliv k vytvoření ideálního návrhu, který by byl pouhým kompilátem z myšlenek různých architektů.

Možná si říkáte, jak je to u veřejných soutěží, kde si peněžní odměnu rozdělí jen autoři nejlepších návrhů a ostatní desítky architektů odejdou s prázdnou? Motivace pro účast v takové soutěži je obvykle jiná než finanční. A navíc, má-li veřejná soutěž charakter vyzvané, kdy soutěží konkrétní oslovení architekti, rozděluje se honorář mezi všechny účastníky.

Architekti by se správně neměli účastnit žádné soutěže, jejíž podmínky nesplňují přísné parametry dané soutěžním řádem České komory architektů. V případě soukromých zakázek a jsou-li podmínky rovné pro všechny oslovené architekty, mají soutěže obvykle značně volnější charakter paralelního zadání. Klient předem definuje své požadavky, které lze zároveň považovat za předpokládaná hodnoticí kritéria, navrhne honorář a další parametry a je na oslovených architektech, zda na výzvu k účasti přistoupí či nikoliv.

Na organizaci veřejných soutěží obvykle spolupracuje architekt, případně některá z několika mála firem, které se na tuto činnost specializují. U soukromých zakázek je delegování organizace takové soutěže na třetí osobu spíše výjimečná – ale několikrát jsem se s tím už setkal a doporučuji to. Ve spolupráci s nezávislým architektem dokážete lépe definovat vaše požadavky, vybrat si ty nejvhodnější architekty k oslovení a následně i vyhodnotit nejlepší návrh. Zkuste o to třeba poprosit architekta, kterého jste původně chtěli oslovit, ale on vaší zakázku z časových důvodů nepřijal.

Chcete-li oslovit několik architektů, kteří navrhují velmi podobné domy, hoďte si korunou a oslovte jednoho z nich. Ušetříte čas a peníze. Smysl má spíše vybírat rozmanitější spektrum soutěžících, kteří mohou přinést různé úhly pohledu. A rozhodně nezapomínejte i na mladé architekty s chudším ale zajímavým portfoliem – pravděpodobně budete mile překvapeni.

V případě, že zadáte více architektům zpracovat plnohodnotnou studii, nemá před nimi smysl tajit, že se ve skutečnosti účastní soutěže. Český rybník je velmi malý a oni si to stejně řeknou.

 

Architekt versus stavař

Architekti mají uměleckou duši a za peníze svých klientů se rádi seberealizují v předražených a prakticky neproveditelných návrzích. Stavební inženýři by na druhou stranu měli pouze kreslit projekty, ale místo toho architektům často fušují do řemesla a za zlomek rozumného honoráře navrhují banální domy s nefunkčními dispozicemi. A pak jsou zde architekti, kteří získali svůj architektonický titul na stavebních fakultách – a ti v sobě mají to nejhorší z obou světů.

Tak vypadají názory, podle kterých se může zdát, že mezi architekty a stavebními inženýry panuje velká nevraživost. Setkáte se s nimi převážně mezi studenty či naopak mezi architekty a stavebními inženýry střední až starší generace. Velmi často se obě skupiny propojí na akademické půdě, kdy naoko zkušení pedagogové tyto myšlenky předávají nejmladší generaci. Absolventi pak po pár letech v praxi zjišťují, že nic není tak černobílé.

Prapříčiny tohoto schizmatu tkví v rozdělení vzdělávání na akademické a polytechnické v předminulém století. U nás pak bylo toto striktní dělení umocněno v době totality především vytěsněním architektů do role téměř zbytečné profese. Dodnes pak toto pokřivené vnímání přetrvává v existenci dvou profesních komor sdružující autorizované osoby s téměř stejnými pravomocemi a zájmy. Tedy ne že by byla samotná existence dvou komor něco špatného, kdyby v nich však mnohdy energie místo do prosazování společných zájmů nesměřovala do vzájemných výpadů – a asi už snadno uhádnete, k jaké generaci většinou přísluší ti nejhlasitější z hlasitých.

V posledních letech se naštěstí vnímání architektů a stavařů začíná blížit tomu, jak to funguje v zahraničí. Tedy že architekt je nejen autorem návrhu, ale zároveň dům i projektuje nebo se alespoň na stavebním projektu nějakým jiným způsobem aktivně podílí. Odpovídá tomu i razantní zvýšení počtu architektů, kteří každé jaro opouští brány našich škol – architektura se kromě samostatných fakult začala vyučovat i na fakultách stavebních, na nichž se tak důraz z ryze technických předmětů přenesl na ateliérovou výuku, tedy na samotné navrhování. Já sám doufám, že by tak inženýři-architekti mohli časem nahradit ty stavební inženýry, kteří jsou zaměřeni všeobecně na pozemní stavby bez nějaké konkrétní specializace. Architekti rozšiřováním svých řad sice ztrácí jistou auru výlučnosti, kterou si kolem sebe rádi budují, ale na druhou stranu tak o jejich schopnostech o to více budou vypovídat samotné reference, spíše než pouhý akademický titul. Tak či i onak, stavební inženýři s konkrétním profesním zaměřením, jako jsou statici, projektanti zdravotechniky a další, jsou už dnes váženými, vyhledávanými a nezbytnými partnery pro kohokoliv, kdo dům navrhuje a projektuje – a nutno dodat, že ti vám většinou dům ani sami chtít navrhovat nebudou.

Koho tedy oslovit s žádostí o zpracování návrhu a projektu domu? Doporučuji vybírat podle referencí a dalších kriterií, o kterých je řeč v jiných textech na tomto blogu. S největší pravděpodobností tak asi skončíte u architekta. Chtějte po něm pak ale vědět, zda bude on sám, kolegové z jeho ateliéru či jeho stálí projektoví partneři schopni a ochotní návrh dále rozpracovat do stavebního projektu. Nejlépe na tom přímo trvejte. Pokud vám architekt nabídne pouhou studii s tím, že se stavebními projekty nemá moc zkušeností (a v krajním případě dokonce ani nechodí na stavbu), je něco špatně. A naopak, pokud architektovi z jakéhokoliv důvodu zcela nedůvěřujete a chcete projekt zadat „ryzímu” stavaři, vybírejte jej podobně jako architekta – na základě referencí a toho, do jaké míry bude ochoten a schopen komunikovat s autorem návrhu. Případně v takovém rozhodnutí hledejte nějakou jinou přidanou hodnotu, například pokud se bude jednat o energeticky mimořádně úsporný dům a váš vyhlédnutý architekt s takovými stavbami zjevně nemá zkušenosti. Nevybírejte tedy jen dle nižší ceny. Ano, projektovat skutečně může prakticky každý autorizovaný inženýr a architekt, ale občas lze hledat za předraženým či obtížně realizovatelným domem spíše levného, ale zároveň i méně schopného projektanta, než špatného architekta, který jej původně navrhl.

Projektování domu je složité, vše při něm souvisí se vším, a předávání mezi různými zpracovateli způsobuje mnohé komplikace. Především to ale není vůbec nutné. I zkušený architekt má obvykle nejen oprávnění, ale i dostatek schopností a především vlastní zájem na tom, aby svůj návrh rozpracoval do podoby stavebního projektu a vykonával autorský dozor na stavbě. A to rozhodně nejen zájem finanční.

Existují dobří architekti a špatní architekti, stejně jako dobří stavaři a špatní stavaři. Dle mých zkušeností obvykle obecné apriorní soudy o schopnostech a kvalitách těch či oněch obvykle vyslovují ti z kategorie špatných. Ostatně, ti dobří stejně nemají na podobné úvahy čas.

Text je zaměřen na rodinné domy, u nichž je reálné, že je navrhuje a jejich stavební část projektuje jeden architekt či projektant. U velkých projektů je běžná spolupráce v širších týmech, v nichž jsou zastoupeni architekti, kteří stavbu pouze navrhují, a další členové, kteří pak řeší konstrukci a další aspekty – a i mezi nimi jsou architekti rovněž hojně zastoupeni.

Jen několik z mnoha projektů, na nichž jsem se dosud podílel, skončilo po uzavření studie u „ryzího” stavaře, kterého si klient přivedl. A jen pár z nich dopadlo dobře a dům se povedlo realizovat k plné spokojenosti všech zainteresovaných stran – byly to vesměs ty, u nichž stavební inženýr velmi často projekt konzultoval s námi, autory návrhu.

Pozemní stavitelství, konstrukce a další související předměty se vyučují na všech školách architektury, není to vysáda pouze fakult stavebních. Školy jsou ale ve výuce stavitelství o nějakých pět až deset let pozadu za realitou na stavbách – to vám potvrdí krátce po vstupu do praxe každý absolvent, bez ohledu na to, zda fakulty architektury či stavební. Navíc vývoj v materiálech a technologiích, stejně jako v pohledu na architekturu jako takovou, prodělává každých pár let zásadní proměny, které každý rozumný architekt či stavební inženýr musí neustále sledovat a přizpůsobovat se jim. Vystudovaný obor a udělený akademický titul tedy nejsou žádnou garancí toho, jaké že má absolvent schopnosti a zkušenosti – ty se sbírají až v praxi bez ohledu na to, zda jde o stavebního inženýra nebo akademického architekta. A pokud titul přece jen nějaké kompetence garantuje, stejně relativně rychle zastarávají.

Jistým úskalím (kterého jsou si žel mnohdy vědomi už i samotní studenti, jimž to na motivaci do studia příliš nepřidá) je způsob, jakým se u nás stavařina vyučuje. Jako z jiného světa pak vypadá dle mého názoru nejlepší všeobecná učebnice pozemního stavitelství, která je důkazem, že architektura a stavitelství jedno jest – je jí kniha Constructing Architecture, jejímž autorem je Andrea Desplazes, profesor přední světové techniky ETH v Zürichu, a mimochodem – skvělý architekt. 

Mnozí z nejuznávanějších architektů nikdy žádným formálním architektonickýcm vzděláním neprošli. Patří mezi ně například autor brněnské vily Tugendhat Mies van der Rohe, Le Corbusier nebo největší postavy americké moderní architektury Frank Lloyd Wright a Lous Sullivan. Z dnešních světoznámých architektů to jsou například japonec Tadao Ando nebo švýcarský čaroděj Peter Zumthor.

Co chce architekt vědět o vašem budoucím domě?

„Máte zcela volnou ruku.” Ideál? Spíše noční můra…

Každý architekt pracuje trochu jinak, ale zadání bez omezení má rád málokdo. Zvláště, když je toto volné zadání spojeno s očekáváním, že architekt vytvoří několik zcela odlišných variant.

Navrhování domu není střelba na terč se zavázanýma očima. Spíše je to společná cesta k cíli. Nevadí, či je dokonce správné, že cíl je nejprve někde v nedohlednu. O  směru cesty by mělo být jasno.

Začátek spolupráce mezi architektem a klientem je pokaždé trochu jiný. V mém případě by šel shrnout následovně:

Obvykle zjišťuji dva druhy informací. První jsou konkrétní představy a omezení. Zajímá mě představa klienta o velikosti domu, počtu místností. Řeč je i o detailech, jako je předpokládané uspořádání koupelen. A samozřejmě o rozpočtu. Pak ale přichází moment, který mám svým způsobem rád. Vzduchem lítají čísla, rozměry, cifry, materiály, historky z doslechu – a do toho obvykle stáčím debatu úplně jiným směrem. Chci, aby mi klienti řekli něco o sobě. Co od budoucího domu očekávají? Jak žijí nyní? Co rádi dělají, co by rádi dělali a co dělat nechtějí? Jak tráví rána, jak večery? Mají rádi návštěvy, nebo je dům jen ryze pomyslným hradem uzavřeným před kýmkoliv cizím?

A také kladu dvě otázky, které znějí naprosto banálně, ale jsou zásadní: je centrem domu gauč nebo jídelní stůl? A preferují klienti spíše vanu nebo sprchu? Dvě otázky, čtyři možné odpovědi. Na základě každé z nich může vzniknout jiný dům, jiný domov.

Existují dva způsoby, jak zadání od klientů získávám. První a nevyhnutelná je osobní schůzka. K té dochází v ideálním případě přímo na pozemku a to ještě před tím, než své služby nacením a na spolupráci se domluvíme. Vzájemné dojmy z této schůzky jsou pro uzavření spolupráce zásadní.

Pak je zde ještě druhý způsob, který nikdy nevnucuji, ale jsem rád, pokud k němu dojde – klienta požádám o napsání eseje o tom, jak ve svém budoucím domově bude žít.

Mou snahou je ale zjistit, co klient chce a potřebuje. Nikoliv, jak si to konkrétně představuje.

Vše má svůj rub a líc a tak i vůči zcela volnému zadání stojí opačný extrém: příliš konkrétní představa, často nabývající podoby již existujícího domu. Je-li takový dům alespoň v naší zemi, doporučuji jít rovnou za jeho autorem. Pokud je pak konkrétní představa typu „pejsek a kočička vařili dort”, stačí najít nejbližšího projektanta-nearchitekta, který ji bezesporu rád zhmotní. Klient tak ušetří ušetří peníze a mnoho nervů – a bude-li mít štěstí, nikdy se nedozví, že jeho domov mohl vypadat i jinak, lépe. A pravděpodobně by nakonec byl i levnější.

Esej se zadáním občas nabývá až absurdních podrobností. V jednom z nich nechyběl ani konkrétní výčet akvarijních rybiček. Do jedné. Nemusím snad ani dodávat, že s takto precizním klientem nebyla následná spolupráce zrovna procházkou růžovým sadem…

Fenomén Excel. Zkušenost s ním má mnoho architektů včetně mě. Jde o zadání v podobě vysněného půdorysu vytvořeného v tabulce, v níž má každý řádek a sloupec pomyslných 10 x 10 centimetrů. Pak stačí buňky vyplnit padesáti odstíny šedi, sem tam některé z nich zarámovat a půdorys je na světě. Co list, to jedna varianta. Nejde tak udělat šikmá stěna a oblouk. Naštěstí.

Galerie v Pinterestu jsou fajn. Díky ním je hned zřejmé, co se vám líbí a co máte rádi. I já sám jsem takto od klientů nasbíral už spoustu chytrých nápadů a detailů. A sám se s klienty často s něčím z mé pinterestové, či v mém případě spíše evernotové sbírky podělím. Když už se ale do shromažďování obrázků pustíte, myslete na to, že čím jich bude více, tím lépe. Pro architekta je důležité, může-li si na základě mnoha konkrétních příkladů udělat obecný závěr a ten pak promítnout do návrhu pro vás.

I v architektuře platí jisté teorémy. Jedním z nich je, že ten vysněný dům z časopisu je tak skvělý právě proto, že stojí na svém místě – obvykle ve švýcarských Alpách nebo ve zcela jiném klimatickém pásmu –, byl navržen skvělým architektem pro konkrétního klienta na základě jeho jasně formulovaného zadání a měl o řád vyšší rozpočet. Kalifornský dům ať zůstane v Kalifornii – ten u Prahy bude trochu jiný, jen pro vás a tím pádem – lepší.