Architekt versus stavař

Architekti mají uměleckou duši a za peníze svých klientů se rádi seberealizují v předražených a prakticky neproveditelných návrzích. Stavební inženýři by na druhou stranu měli pouze kreslit projekty, ale místo toho architektům často fušují do řemesla a za zlomek rozumného honoráře navrhují banální domy s nefunkčními dispozicemi. A pak jsou zde architekti, kteří získali svůj architektonický titul na stavebních fakultách – a ti v sobě mají to nejhorší z obou světů.

Tak vypadají názory, podle kterých se může zdát, že mezi architekty a stavebními inženýry panuje velká nevraživost. Setkáte se s nimi převážně mezi studenty či naopak mezi architekty a stavebními inženýry střední až starší generace. Velmi často se obě skupiny propojí na akademické půdě, kdy naoko zkušení pedagogové tyto myšlenky předávají nejmladší generaci. Absolventi pak po pár letech v praxi zjišťují, že nic není tak černobílé.

Prapříčiny tohoto schizmatu tkví v rozdělení vzdělávání na akademické a polytechnické v předminulém století. U nás pak bylo toto striktní dělení umocněno v době totality především vytěsněním architektů do role téměř zbytečné profese. Dodnes pak toto pokřivené vnímání přetrvává v existenci dvou profesních komor sdružující autorizované osoby s téměř stejnými pravomocemi a zájmy. Tedy ne že by byla samotná existence dvou komor něco špatného, kdyby v nich však mnohdy energie místo do prosazování společných zájmů nesměřovala do vzájemných výpadů – a asi už snadno uhádnete, k jaké generaci většinou přísluší ti nejhlasitější z hlasitých.

V posledních letech se naštěstí vnímání architektů a stavařů začíná blížit tomu, jak to funguje v zahraničí. Tedy že architekt je nejen autorem návrhu, ale zároveň dům i projektuje nebo se alespoň na stavebním projektu nějakým jiným způsobem aktivně podílí. Odpovídá tomu i razantní zvýšení počtu architektů, kteří každé jaro opouští brány našich škol – architektura se kromě samostatných fakult začala vyučovat i na fakultách stavebních, na nichž se tak důraz z ryze technických předmětů přenesl na ateliérovou výuku, tedy na samotné navrhování. Já sám doufám, že by tak inženýři-architekti mohli časem nahradit ty stavební inženýry, kteří jsou zaměřeni všeobecně na pozemní stavby bez nějaké konkrétní specializace. Architekti rozšiřováním svých řad sice ztrácí jistou auru výlučnosti, kterou si kolem sebe rádi budují, ale na druhou stranu tak o jejich schopnostech o to více budou vypovídat samotné reference, spíše než pouhý akademický titul. Tak či i onak, stavební inženýři s konkrétním profesním zaměřením, jako jsou statici, projektanti zdravotechniky a další, jsou už dnes váženými, vyhledávanými a nezbytnými partnery pro kohokoliv, kdo dům navrhuje a projektuje – a nutno dodat, že ti vám většinou dům ani sami chtít navrhovat nebudou.

Koho tedy oslovit s žádostí o zpracování návrhu a projektu domu? Doporučuji vybírat podle referencí a dalších kriterií, o kterých je řeč v jiných textech na tomto blogu. S největší pravděpodobností tak asi skončíte u architekta. Chtějte po něm pak ale vědět, zda bude on sám, kolegové z jeho ateliéru či jeho stálí projektoví partneři schopni a ochotní návrh dále rozpracovat do stavebního projektu. Nejlépe na tom přímo trvejte. Pokud vám architekt nabídne pouhou studii s tím, že se stavebními projekty nemá moc zkušeností (a v krajním případě dokonce ani nechodí na stavbu), je něco špatně. A naopak, pokud architektovi z jakéhokoliv důvodu zcela nedůvěřujete a chcete projekt zadat „ryzímu” stavaři, vybírejte jej podobně jako architekta – na základě referencí a toho, do jaké míry bude ochoten a schopen komunikovat s autorem návrhu. Případně v takovém rozhodnutí hledejte nějakou jinou přidanou hodnotu, například pokud se bude jednat o energeticky mimořádně úsporný dům a váš vyhlédnutý architekt s takovými stavbami zjevně nemá zkušenosti. Nevybírejte tedy jen dle nižší ceny. Ano, projektovat skutečně může prakticky každý autorizovaný inženýr a architekt, ale občas lze hledat za předraženým či obtížně realizovatelným domem spíše levného, ale zároveň i méně schopného projektanta, než špatného architekta, který jej původně navrhl.

Projektování domu je složité, vše při něm souvisí se vším, a předávání mezi různými zpracovateli způsobuje mnohé komplikace. Především to ale není vůbec nutné. I zkušený architekt má obvykle nejen oprávnění, ale i dostatek schopností a především vlastní zájem na tom, aby svůj návrh rozpracoval do podoby stavebního projektu a vykonával autorský dozor na stavbě. A to rozhodně nejen zájem finanční.

Existují dobří architekti a špatní architekti, stejně jako dobří stavaři a špatní stavaři. Dle mých zkušeností obvykle obecné apriorní soudy o schopnostech a kvalitách těch či oněch obvykle vyslovují ti z kategorie špatných. Ostatně, ti dobří stejně nemají na podobné úvahy čas.


Text je zaměřen na rodinné domy, u nichž je reálné, že je navrhuje a jejich stavební část projektuje jeden architekt či projektant. U velkých projektů je běžná spolupráce v širších týmech, v nichž jsou zastoupeni architekti, kteří stavbu pouze navrhují, a další členové, kteří pak řeší konstrukci a další aspekty – a i mezi nimi jsou architekti rovněž hojně zastoupeni.


Jen několik z mnoha projektů, na nichž jsem se dosud podílel, skončilo po uzavření studie u „ryzího” stavaře, kterého si klient přivedl. A jen pár z nich dopadlo dobře a dům se povedlo realizovat k plné spokojenosti všech zainteresovaných stran – byly to vesměs ty, u nichž stavební inženýr velmi často projekt konzultoval s námi, autory návrhu.


Pozemní stavitelství, konstrukce a další související předměty se vyučují na všech školách architektury, není to vysáda pouze fakult stavebních. Školy jsou ale ve výuce stavitelství o nějakých pět až deset let pozadu za realitou na stavbách – to vám potvrdí krátce po vstupu do praxe každý absolvent, bez ohledu na to, zda fakulty architektury či stavební. Navíc vývoj v materiálech a technologiích, stejně jako v pohledu na architekturu jako takovou, prodělává každých pár let zásadní proměny, které každý rozumný architekt či stavební inženýr musí neustále sledovat a přizpůsobovat se jim. Vystudovaný obor a udělený akademický titul tedy nejsou žádnou garancí toho, jaké že má absolvent schopnosti a zkušenosti – ty se sbírají až v praxi bez ohledu na to, zda jde o stavebního inženýra nebo akademického architekta. A pokud titul přece jen nějaké kompetence garantuje, stejně relativně rychle zastarávají.


Jistým úskalím (kterého jsou si žel mnohdy vědomi už i samotní studenti, jimž to na motivaci do studia příliš nepřidá) je způsob, jakým se u nás stavařina vyučuje. Jako z jiného světa pak vypadá dle mého názoru nejlepší všeobecná učebnice pozemního stavitelství, která je důkazem, že architektura a stavitelství jedno jest – je jí kniha Constructing Architecture, jejímž autorem je Andrea Desplazes, profesor přední světové techniky ETH v Zürichu, a mimochodem – skvělý architekt. 


Mnozí z nejuznávanějších architektů nikdy žádným formálním architektonickýcm vzděláním neprošli. Patří mezi ně například autor brněnské vily Tugendhat Mies van der Rohe, Le Corbusier nebo největší postavy americké moderní architektury Frank Lloyd Wright a Lous Sullivan. Z dnešních světoznámých architektů to jsou například japonec Tadao Ando nebo švýcarský čaroděj Peter Zumthor.

Kolik bude stát stavba rodinného domu?

Narovinu – pokud nemáte doktorát z věštění z křišťálové koule, cenu budoucího domu odhadnete jen velmi těžko. Minimálně do doby, než budete mít v ruce prováděcí projekt, z nějž bude možné zpracovat položkový rozpočet či jej nechat nacenit stavební firmu. A i tak budete muset počítat s desetiprocentní rezervou, kterou nejspíše prostavíte.

Ale co dělat, když to logicky vědět chcete a potřebujete? Navíc i architekt přece obvykle stanovuje svůj budoucí honorář z nějakých předpokládaných nákladů na stavbu? Jak tedy sami architekti k těmto číslům docházejí?

Je to zdánlivě jednoduché – předběžná cena se obvykle stanovuje vynásobením předpokládaného obestavěného prostoru budoucího domu a ceny za kubický metr tohoto prostoru. Tato jednotková kubíková cena je ale velkou neznámou. Každý z architektů má na její stanovení jiný názor. Většinou jde o cifru v rozmezí mezi pěti až deseti tisíci korunami a pravděpodobnost výskytu jednotlivých hodnot by asi udělala radost Carlu Friedrichu Gaussovi. Jenže ejhle, co vše je pod touto cenou ukryto? Někdy se mluví o celkových nákladech, jindy se k cifře dodává spousta vedlejších čísel.

Zde je metoda, kterou předběžnou cenu stanovuji já:

Obestavěný prostor samotného domu je dán jeho vnějším objemem včetně střechy a základů. Předběžně ho lze odhadnout tak, že se k podlažní ploše uvažovaných místností domu ve všech patrech přičte 15 % pro plochy, které zabírají stěny a příčky. Tato hrubá podlažní plocha se vynásobí konstrukční výškou v níž jsou zohledněny i stropy a základy, běžně to je 3,5 metrů. Standardní dvoupodlažní dům bez garáže by tak měl mít obestavěný prostor mezi pěti až šesti sty kubíky.

Za rozumnou jednotkovou cenu obestavěného prostoru považuji 6 500 Kč/m³ u levnějších domů a 7 500 Kč/m³ u domů mírně nadstandardních. Při stanovení této částky zohledňuji spoustu faktorů. Obecně se dá říci, že tíhnu na stranu bezpečnosti, tedy k té vyšší částce. Pokud mě ale klient přesvědčí, že skutečně hodlá šetřit, bude dům částečně realizovat svépomocí, a navíc se dá předpokládat například bezproblémové založení domu a mnoho dalšího, kalkuluji s cenou nižší.

Zvlášť počítám cenu garáže, u níž za rozumnou částku považuji 3 000 Kč/m³.

Takto stanovená cena včetně garáže je pro mě východiskem pro stanovení honorářů za jednotlivé fáze projektu. S odhadem ceny domu o obestavěném prostoru 500 m³ a s dvojgaráží jsme u částky mezi 4–4,5 miliony korun, ale ještě nejsme u konce – je třeba připočíst vše, co ještě může výslednou cenu opravdu hodně ovlivnit.

Každý stavebník má nějaké specifické požadavky a každá parcela je jiná. Proto je třeba dále připočítat cenu technologií jako jsou tepelná čerpadla, vzduchotechnika s rekuperací, fotovoltaické panely a další. Každá z nich může být v řádech vyšších desítek až nižších stovek tisíc. Několik desítek tisíc spolkne v ideálních podmínkách napojení domu na kanalizaci, vodu, plyn a elektřinu. Realizuje-li se i domovní čistička odpadních vod nebo dešťová akumulační nádrž s možností využívání vody pro splachování toalet, připravte si další vyšší desetitísíce. Oplocení domu směrem do ulice, v němž asi bude i posuvná brána, spolkne minimálně dalších sto tisíc, bude-li třeba oplotit celý pozemek, můžou se náklady na jeho vybudování vyšplhat i do statisíců několika. Půlmilion za úpravu zahrady asi zmizí až po dokončení stavby, ale sto tisíc na vydláždění prostoru mezi domem a ulicí je vhodné mít v rozpočtu už dříve.

Konečnou cenu pak ale stejně zásadně ovlivní interiér včetně zařízení koupelen či třeba materiálu podlah. Minimálně je třeba počítat s půlmilionem navíc, rozumné jsou pak částky začínající na milionu korun.

Obvyklý rodinný dům se tak svými náklady vyšplhá na 5,5–6 milionů korun. K nim je třeba připočíst 15 % DPH. A samozřejmě cenu samotného pozemku, projektu a případných dozorů. I opravdu malé domy lze pak jen velmi těžko realizovat levněji než za 4–4,5 milionů.

Jak říká klasik: může se vám to nelíbit, můžete s tím dokonce nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. I když…

 


Já vím, všechny ty internety jsou plné diskusí, kde se to jen hemží čísly výrazně nižšími. Zvláště je najdete na serverech původně určených čerstvým maminkám. Je třeba ale definovat určitý standard, který je v mém případě nastaven na soudobý architektem navržený dům, který spíše najdete na stránkách slušných časopisů věnovaných bydlení a architektuře. Tedy stavby, u nichž se šetří tak, že jsou kvalitně navrženy a provedeny, místo aby byly postaveny z druhořadých materiálů a prvků zralých po pár sezónách na výměnu. 


V článku uvedená konkrétní čísla odpovídají zadání, se kterým se v poslední době setkávám nejčastěji: dvoupodlažní rodinný dům s hlavním obývacím pokojem zahrnujícím i kuchyni a jídelnu (50 m²), dvěma dětskými pokoji a pracovnou (každý 10 ), ložnicí (14 ), jednou hlavní a jednou menší koupelnou (7 respektive 4 ), technickou místností a zádveřím (po 5 m²), schodištěm (5–7 v každém patře), rezervou pro chodby a další prostory 10 %. Dům tak má celkovou podlahovou plochu všech místností obvykle kolem 140 a dvojgaráž o ploše 45 .


Stejnou metodou, jako je uvedená v článku, postupuji i v případě, kdy mě klient osloví s jasnou představou o výši budoucí investice. Z této částky se dá stanovit ideální velikost domu a veškeré zvětšování domu se pak děje s vědomím stavebníka, že to bude mít negativní dopad na předchozí cenový odhad.


Různí architekti mají různý pohled na započitatelné náklady pro stanovení výše honoráře. Mou kalkulaci vycházející čistě jen z obestavěného prostoru nelze považovat za standard – mnozí z kolegů započítávají kompletní náklady, setkal jsem se dokonce i se zahrnutím ceny pozemku. Já sám mám pro mou metodu zdůvodnění takové, že obestavěný prostor je snadno odhadnutelný a v návrhu se pak už zásadně nemění (tedy když už, tak většinou na základě požadavků klienta). Pro nestandardní technologie se pak stejně zpracovávají zvláštní projekty (často jsou součástí jejich dodávky) a většinou se jejich použitím zase zruší něco, co je součástí výchozí kubíkové ceny. A konečně, v případě náročného interiéru je potřeba samostatný projekt, který se zpracovává nad rámec obvyklé dokumentace.


Chcete-li počítat rovnou s nějakou výslednou cenou za kubický metr obestavěného prostoru zcela dokončeného kvalitního rodinného domu, doporučuji volit v rozmezí mezi 8 500 – 9 500 Kč.


Stavbou svépomocí ušetříte kolem 10 %. Uvádí-li někdo úspory výrazně vyšší, považuji ho za šarlatána. Zvláště v případě, pokud se mu skutečně podařilo postavit dům v relativní kvalitě a nestálo ho to zdraví a vztahy se všemi blízkými. Ostatně 10–15 % je reálná marže stavebních firem – a to ještě s určitým optimismem. Naopak faktorů ovlivňující cenu opačným směrem je více: náročné podmínky pro založení domu mohou zvýšit cenu o 10 %, u realizace v pasivním standardu se rovněž počítá s navýšením o 10–15 %. V Praze se samozřejmě staví výrazně dráž než v jiných regionech, na druhou stranu je dnes ale relativně běžné mít i u menších staveb subdodavatele dojíždějící z velké dálky, jejichž cena je tím pádem průměrná.


Jak ušetřit? Stavte z nekvalitních či recyklovaných materiálů, používejte levné stavební prvky a angažujte všechny své známé coby levné stavební dělníky. Nebo jsou zde rozumnější cesty, které mají jedno společné: velký dům levně nepostavíte. Chcete-li tedy stavět za méně, investujte do kvalitního projektu, jehož cenu snadno vyváží lépe využitý a tím pádem menší prostor s minimem zbytečných chodeb a zákoutí. Buďte realističtí a nechtějte přehnaně velký dům. Zkušený architekt zná spoustu fíglů, jak z malého domu udělat velký. Třeba že úložné prostory nemusí být jen ve skříních, které všude překáží. Nebo umí dům pečlivě usadit na pozemek a uvážlivě rozmístit okna tak, že budete jeho zahradu vnímat coby součást obytného prostoru.


„Dům za milion” byl donedávna velkým tématem, byť spíše v rovině marketingové než aby měl reálný základ. Dnes už jsou ceny mimořádně levných domů vyšší, odhadem na úrovní milionů dvou až tří. Pravdou je, že stavět levně jde a nemusí se nutně jednat o katalogové projekty dotažené na hranice rozumu, vkusu a legislativních předpisů, u nichž pak navíc na stavebníky vyskáčou skryté vícenáklady. I u nás je spousta příkladů malých, kvalitních a krásných domů, které byly zároveň levné. Ty ale většinou vypadají jinak než běžný dům a rovněž uvnitř jsou uspořádány velmi nestandardně a chytře. A obvykle v nich bydlí lidé, kteří se rovněž svým způsobem vymykají průměru. Pracovat pro klienta, jenž po architektovi sveřepě chce navrhnout něco, na co nemá, je utrpením; ale naopak najde li stavebník architekta právě kvůli tomu, aby společně našli řešení, jak by se za stejné peníze dalo zajímavě bydlet, je z toho obvykle krásná práce. Ale o tom zase někdy jindy.

Co chce architekt vědět o vašem budoucím dome?

„Máte zcela volnou ruku.” Ideál? Spíše noční můra…

Každý architekt pracuje trochu jinak, ale zadání bez omezení má rád málokdo. Zvláště, když je toto volné zadání spojeno s očekáváním, že architekt vytvoří několik zcela odlišných variant.

Navrhování domu není střelba na terč se zavázanýma očima. Spíše je to společná cesta k cíli. Nevadí, či je dokonce správné, že cíl je nejprve někde v nedohlednu. O  směru cesty by mělo být jasno.

Začátek spolupráce mezi architektem a klientem je pokaždé trochu jiný. V mém případě by šel shrnout následovně:

Obvykle zjišťuji dva druhy informací. První jsou konkrétní představy a omezení. Zajímá mě představa klienta o velikosti domu, počtu místností. Řeč je i o detailech, jako je předpokládané uspořádání koupelen. A samozřejmě o rozpočtu. Pak ale přichází moment, který mám svým způsobem rád. Vzduchem lítají čísla, rozměry, cifry, materiály, historky z doslechu – a do toho obvykle stáčím debatu úplně jiným směrem. Chci, aby mi klienti řekli něco o sobě. Co od budoucího domu očekávají? Jak žijí nyní? Co rádi dělají, co by rádi dělali a co dělat nechtějí? Jak tráví rána, jak večery? Mají rádi návštěvy, nebo je dům jen ryze pomyslným hradem uzavřeným před kýmkoliv cizím?

A také kladu dvě otázky, které znějí naprosto banálně, ale jsou zásadní: je centrem domu gauč nebo jídelní stůl? A preferují klienti spíše vanu nebo sprchu? Dvě otázky, čtyři možné odpovědi. Na základě každé z nich může vzniknout jiný dům, jiný domov.

Existují dva způsoby, jak zadání od klientů získávám. První a nevyhnutelná je osobní schůzka. K té dochází v ideálním případě přímo na pozemku a to ještě před tím, než své služby nacením a na spolupráci se domluvíme. Vzájemné dojmy z této schůzky jsou pro uzavření spolupráce zásadní.

Pak je zde ještě druhý způsob, který nikdy nevnucuji, ale jsem rád, pokud k němu dojde – klienta požádám o napsání eseje o tom, jak ve svém budoucím domově bude žít.

Mou snahou je ale zjistit, co klient chce a potřebuje. Nikoliv, jak si to konkrétně představuje.

Vše má svůj rub a líc a tak i vůči zcela volnému zadání stojí opačný extrém: příliš konkrétní představa, často nabývající podoby již existujícího domu. Je-li takový dům alespoň v naší zemi, doporučuji jít rovnou za jeho autorem. Pokud je pak konkrétní představa typu „pejsek a kočička vařili dort”, stačí najít nejbližšího projektanta-nearchitekta, který ji bezesporu rád zhmotní. Klient tak ušetří ušetří peníze a mnoho nervů – a bude-li mít štěstí, nikdy se nedozví, že jeho domov mohl vypadat i jinak, lépe. A pravděpodobně by nakonec byl i levnější.


Esej se zadáním občas nabývá až absurdních podrobností. V jednom z nich nechyběl ani konkrétní výčet akvarijních rybiček. Do jedné. Nemusím snad ani dodávat, že s takto precizním klientem nebyla následná spolupráce zrovna procházkou růžovým sadem…


Fenomén Excel. Zkušenost s ním má mnoho architektů včetně mě. Jde o zadání v podobě vysněného půdorysu vytvořeného v tabulce, v níž má každý řádek a sloupec pomyslných 10 x 10 centimetrů. Pak stačí buňky vyplnit padesáti odstíny šedi, sem tam některé z nich zarámovat a půdorys je na světě. Co list, to jedna varianta. Nejde tak udělat šikmá stěna a oblouk. Naštěstí.


Galerie v Pinterestu jsou fajn. Díky ním je hned zřejmé, co se vám líbí a co máte rádi. I já sám jsem takto od klientů nasbíral už spoustu chytrých nápadů a detailů. A sám se s klienty často s něčím z mé pinterestové, či v mém případě spíše evernotové sbírky podělím. Když už se ale do shromažďování obrázků pustíte, myslete na to, že čím jich bude více, tím lépe. Pro architekta je důležité, může-li si na základě mnoha konkrétních příkladů udělat obecný závěr a ten pak promítnout do návrhu pro vás.


I v architektuře platí jisté teorémy. Jedním z nich je, že ten vysněný dům z časopisu je tak skvělý právě proto, že stojí na svém místě – obvykle ve švýcarských Alpách nebo ve zcela jiném klimatickém pásmu –, byl navržen skvělým architektem pro konkrétního klienta na základě jeho jasně formulovaného zadání a měl o řád vyšší rozpočet. Kalifornský dům ať zůstane v Kalifornii – ten u Prahy bude trochu jiný, jen pro vás a tím pádem – lepší.

Kolik stojí architekt?

Určitě jste si to už zkusili vygooglit. Takže to už beztak víte.

Ano, bude to stát majlant. Nebo taky možná jeho pouhou desetinu. Záleží, jestli jste při honbě za touto informací skončili u složité kalkulačky na stránkách České komory architektů nebo v diskusi na mimibazaru.

Jeden z architekty blahořečených velikánů Ludwig Mies van der Rohe kdysi řekl „méně je více”. Není teď podstatné, co tím myslel – zajímavější je, že tuto jemu připisovanou frázi dokáže každý správný architekt aplikovat prakticky na cokoliv, od návrhu vily, až po paletu barev svého oblečení. A nejlepší je, že to většinou opravdu funguje.

Tedy funguje s jedinou výjimkou – a tou je výše honorářů a cena stavby.

Stanovení vlastního honoráře je pro architekta či projektanta docela alchymie. Každý z nás to dělá trochu jinak, ale alespoň nějaký ten základ je vždy stejný.

Východiskem je obvykle předpokládaná cena realizace budoucího domu. Tuto částku buď stanovujete vy coby klient – v tom případě je to částka, kterou máte našetřenou a záhy zjistíte, že stačí na podstatně menší dům, než očekáváte. Nebo cenu dokáže předběžně odhadnout architekt na základě předpokládané velikosti domu – a obvykle vám ji sdělí jen v případě, že sedíte. Tak či onak, dům bude ve skutečnosti s největší pravděpodobností stejně ještě dražší, minimálně o vybavení interiéru.

Celkový honorář je pak obvykle někde mezi 8 až 14 % z ceny domu – rozumějte navíc. Menší procento je pro větší stavby, to větší pro menší. U těch nejmenších tyto počty nefungují vůbec, protože každý projekt má zkrátka náklady, které pod určitou mez neklesnou.

Takto stanovený honorář obsahuje samotný návrh stavby, všechny fáze projektu a autorský dozor architekta na stavbě. O něco málo se ještě zvýší, když se připočtou ceny za různé průzkumy staveniště nebo pokud architekt sám obíhá úřady a shání potřebná „razítka”. U rodinných domů se obvykle stanovuje na začátku a díky tomu je vyloučeno úmyslné prodražování stavby ze strany architekta.

Honorář si každý architekt či projektant stanovuje individuálně, proto se mohou ceny různých architektů vzájemně lišit. Avšak rozdíl by neměl být dramatický, zvláště ne směrem dolů. Duchapřítomný a zdravě fungující architekt či projektant jej nikdy nesníží na 1–5 %, jako někdy uvádějí na svých stránkách někteří z kolegů. I u nich ale počty nějak vychází, jen s trochu jinými proměnnými a obvykle je tam něco ve váš neprospěch.

Více za méně honoráře bohužel opravdu nedostanete.


Jednou z nejlepších vil Miese van der Rohe je známá brněnská Tugendhatka. Bezesporu jste se tam po několikaměsíčním čekání na volný termín taky dostali a alespoň něco málo z ní teď taky chcete ve vašem budoucím domě. Heslo Méně je více je zde zachyceno ve své nejryzejší podobě (pomiňme teď fakt, že Mies začal tento výrok používat až nějakých 15 let po jejím dokončení). A toto „méně” i samotný Miesův honorář stály rodinu Tugendhatů doslova majlant. Vždyť běžný bytový dům byl v té době za desetinu…


Na webu najdete několik kalkulaček pro stanovení honoráře. Kalkulačka na stránkách České komory architektů vychází z vypočtu hodinové náročnosti na zpracování jednotlivých stupňů projektu – tato čísla vás možná překvapí, ale opravdu víceméně odpovídají skutečnosti. Kalkulačka na stránkách stavebnistandardy.cz je asi nejjednodušší a po zadání údajů vypočítá rozmezí, ve kterém by se měl honorář pohybovat. Velmi propracované kalkulátory pro řadu výpočtů související s cenami projektů jsou na webu cenazaprojekty.cz. U všech tří příkladů vidíte, že stanovení honoráře ovlivňuje spousta různých parametrů – mnohým se budu v dalších článcích na tomto blogu věnovat.


Každý architekt asi na začátku kariéry pracuje za absurdní odměny. Obvykle je to práce pro klienty z kategorie, pro kterou se po celém světě vžilo označení FFF (Family & Friends & Fools; rodina, přátelé a blázni). Tak i já jsem svou první studii rodinného domu – nu, ona to spíše než plnohodnotná studie byla taková úvodní skica – nakreslil za několik lahví valašské slivovice. Sice jí moc nebylo, protože stejně moc nepiji, ale stejně si pamatuji, že v posledních dvou lahvích byla ta nejlepší slivovice, kterou jsem kdy měl – paradoxně jsem to zjistil až poté, co jsem jednu z lahví poslal dál do světa coby netušeně hodnotný dar… Zbývá jen dodat to, co je u takto honorované práce obvyklé – po obdržení poslední láhve jsem o dům absolutně ztratil zájem, ani nevím, zda a případně v jaké podobě ho klient postavil.


Začínal tak asi skutečně každý. Pamatuji si, že jsem někde četl, že jeden u vyhledávaných tuzemských architektů navrhoval vilu za příslib doživotní zásoby medu. Pak si spočítal, že ho bude při své spotřebě dostávat po dalších 150 let, než se jeho cena vyrovná obvyklému honoráři…

Kdy začít hledat architekta?

Máte už koupený pozemek? Tak to jste ten nejlepší okamžik už prošvihli.

Oslovit architekta až po koupení pozemku naštěstí neznamená, že je vše ztraceno. Ostatně skutečně špatný pozemek neexistuje – ale o tom už byla řeč. Ale zvláště v případech, kdy si vybíráte z pozemků několika, může být pomoc architekta už při jeho výběru zásadní.

Pokud navíc plánujete koupit rovnou dům k rekonstrukci, jděte ho prohlédnout s architektem či projektantem zcela určitě. Možná vám i doporučí návštěvu dalšího specialisty, který prověří statiku, historickou hodnotu nebo třeba zdraví dřevěného krovu.

Ve většině případů dokáže architekt prakticky už od stolu během několika minut získat informace z katastru nemovitostí, územního plánu a dalších zdrojů a vyhodnotit základní klady a zápory. Často se pak stává, že na místo pak už nemá smysl ani vyrážet.

A pokud budou všechny hvězdy příznivě nakloněny? Danou nemovitost pak sice navštívíte i v doprovodu zkušeného realitního makléře, ale jeho zájmem ale je především její prodej. Zato architekt se bude hlavně snažit o to, abyste v budoucnu sebe i jeho nedostali do případných problémů. A mimo negativ určitě na každém místě najde celou řadu dobrých věcí – a uvidíte, že se budou lišit od prodejních argumentů makléře.

Nemalou výhodou pak je, že se se svým architektem trochu více poznáte už před tím, než začne pracovat na projektu. Mnohdy je taková návštěva pozemku zároveň úvodní konzultací. A nenajde-li si na ni architekt čas, pravděpodobně nebude mít dostatek času ani na kvalitní práci na projektu v budoucnu.

Takže platí – čím se na architekta obrátíte dříve, tím lépe.


Konzultace před koupením nemovitosti jsou opravdu běžné a každý architekt by měl mít pochopení pro to, že se jedná mnohdy o nejistý běh na dlouhou trať. Například pro jednoho z mých současných klientů jsem v průběhu dvou let posuzoval řadu potenciálních pozemků či přímo domů. Jelikož se jednalo o lokality na území Prahy, kde je dostupné opravdu velké množství kvalitních podkladů, byl jsem schopen na základě pouhého realitního inzerátu získat spoustu relevantních dat, od údajů z územního plánu, až po průběh konkrétních inženýrských sítí v okolí. Pár nemovitosti jsme pak důkladně procházeli. A poslední se podařilo koupit. Byla zdaleka tou nejlepší ze všech.

Jak si vybrat architekta?

Vyberte si takového, se kterým si dokážete představit posezení u piva.

Myslím to s trochou nadsázky, s architektem samozřejmě nemusíte zamířit do nejbližšího výčepu. Budete s ním ale v následujících měsících a letech trávit spoustu času. Projdete nejedním úskalím. Pustíte si ho do nejzazších koutů vašeho soukromí. A rozhodně to nebude končit jen tím, že bude vědět, jak vypadá vaše ložnice a kde je zazděný váš trezor.

Samozřejmě, že si ho mlžete od svého soukromí držet dál. Můžete s ním mít i vztahy jen v rovině ryze obchodní. Ale čím více důvěry mezi vámi bude, tím lepší domov pro vás může navrhnout.

My architekti svou profesi často rádi srovnáváme s tou lékařskou. Mnohdy jsou tyto příměry více či méně praštěné, ale zde tomu neodolám. Svěřujete-li se do rukou lékaře, jste rádi, pokud se od něj  srozumitelně a upřímně dozvíte, co vás čeká a jaké na vás číhají nástrahy. Dobrá komunikace může mít zásadní vliv na zdárný průběh toho, co bude následovat. U architekta to v jisté míře platí podobně. Jeho volba může mít zásadní vliv na to, jak bude vypadat Váš další život. I zde je tedy schopnost vzájemného porozumění zásadní.

Půjde-li všechno dobře, určitě na nějaký ten orosený půllitr, skleničku či dlouhé debaty nad dobrým jídlem taky dojde. A někdy i na přátelství.

Já sám rád navštěvuji domy, na jejichž návrhu a stavbě jsem se tak či onak podílel. Zajímá mě, jak se v nich žije, jak stárnou. Řeči obvykle začínají u domu, vždy se ještě najde to či ono, s čím je třeba pomoci, co ještě nefunguje tak, jak má. Ale jak čas od dokončení stavby ubíhá, stále více převažují jiná témata.

Ostatně, platí to ale i naopak. I já coby architekt si vybírám klienty, pro které nakonec budu pracovat, podle stejného klíče.

Ale o tom někdy příště.


Vím o architektovi, který bydlí ve své první realizaci se svou ženou – která však byla ženou jeho klienta, pro nějž tento dům původně navrhoval. A bezesporu nebude jediný. Já sám si o tom mohu myslet svoje – ale musím uznat, že výběr architekta byl v tomto případě svým způsobem šťastný…


Výjimky potvrzují pravidlo. Jeden z nejuznávanějších architektů minulého století Le Corbusier pro klientku paní Savoye navrhl a realizoval na přelomu 20. a 30. let v Poissy nedaleko Paříže vilu, kterou dnes všichni obdivujeme. Le Corbusier v ní však vítaným hostem zřejmě nebyl – naopak se návštěvě vyhýbal. Frustrovaná paní Savoye mu totiž posílala dopisy plné stížností na to, že je dům prakticky neobyvatelný. Nemohu sice nikde dohledat konkrétní důkaz, ale říká se, že na opakované výzvy, aby něco udělal s vodou zatékající do garáže, vzkázal, ať si milá paní laskavě koupí deštník. Od závažnějších právních kroků jej paradoxně „zachránilo” vypuknutí války.