Architekt versus stavař

Architekti mají uměleckou duši a za peníze svých klientů se rádi seberealizují v předražených a prakticky neproveditelných návrzích. Stavební inženýři by na druhou stranu měli pouze kreslit projekty, ale místo toho architektům často fušují do řemesla a za zlomek rozumného honoráře navrhují banální domy s nefunkčními dispozicemi. A pak jsou zde architekti, kteří získali svůj architektonický titul na stavebních fakultách – a ti v sobě mají to nejhorší z obou světů.

Tak vypadají názory, podle kterých se může zdát, že mezi architekty a stavebními inženýry panuje velká nevraživost. Setkáte se s nimi převážně mezi studenty či naopak mezi architekty a stavebními inženýry střední až starší generace. Velmi často se obě skupiny propojí na akademické půdě, kdy naoko zkušení pedagogové tyto myšlenky předávají nejmladší generaci. Absolventi pak po pár letech v praxi zjišťují, že nic není tak černobílé.

Prapříčiny tohoto schizmatu tkví v rozdělení vzdělávání na akademické a polytechnické v předminulém století. U nás pak bylo toto striktní dělení umocněno v době totality především vytěsněním architektů do role téměř zbytečné profese. Dodnes pak toto pokřivené vnímání přetrvává v existenci dvou profesních komor sdružující autorizované osoby s téměř stejnými pravomocemi a zájmy. Tedy ne že by byla samotná existence dvou komor něco špatného, kdyby v nich však mnohdy energie místo do prosazování společných zájmů nesměřovala do vzájemných výpadů – a asi už snadno uhádnete, k jaké generaci většinou přísluší ti nejhlasitější z hlasitých.

V posledních letech se naštěstí vnímání architektů a stavařů začíná blížit tomu, jak to funguje v zahraničí. Tedy že architekt je nejen autorem návrhu, ale zároveň dům i projektuje nebo se alespoň na stavebním projektu nějakým jiným způsobem aktivně podílí. Odpovídá tomu i razantní zvýšení počtu architektů, kteří každé jaro opouští brány našich škol – architektura se kromě samostatných fakult začala vyučovat i na fakultách stavebních, na nichž se tak důraz z ryze technických předmětů přenesl na ateliérovou výuku, tedy na samotné navrhování. Já sám doufám, že by tak inženýři-architekti mohli časem nahradit ty stavební inženýry, kteří jsou zaměřeni všeobecně na pozemní stavby bez nějaké konkrétní specializace. Architekti rozšiřováním svých řad sice ztrácí jistou auru výlučnosti, kterou si kolem sebe rádi budují, ale na druhou stranu tak o jejich schopnostech o to více budou vypovídat samotné reference, spíše než pouhý akademický titul. Tak či i onak, stavební inženýři s konkrétním profesním zaměřením, jako jsou statici, projektanti zdravotechniky a další, jsou už dnes váženými, vyhledávanými a nezbytnými partnery pro kohokoliv, kdo dům navrhuje a projektuje – a nutno dodat, že ti vám většinou dům ani sami chtít navrhovat nebudou.

Koho tedy oslovit s žádostí o zpracování návrhu a projektu domu? Doporučuji vybírat podle referencí a dalších kriterií, o kterých je řeč v jiných textech na tomto blogu. S největší pravděpodobností tak asi skončíte u architekta. Chtějte po něm pak ale vědět, zda bude on sám, kolegové z jeho ateliéru či jeho stálí projektoví partneři schopni a ochotní návrh dále rozpracovat do stavebního projektu. Nejlépe na tom přímo trvejte. Pokud vám architekt nabídne pouhou studii s tím, že se stavebními projekty nemá moc zkušeností (a v krajním případě dokonce ani nechodí na stavbu), je něco špatně. A naopak, pokud architektovi z jakéhokoliv důvodu zcela nedůvěřujete a chcete projekt zadat „ryzímu” stavaři, vybírejte jej podobně jako architekta – na základě referencí a toho, do jaké míry bude ochoten a schopen komunikovat s autorem návrhu. Případně v takovém rozhodnutí hledejte nějakou jinou přidanou hodnotu, například pokud se bude jednat o energeticky mimořádně úsporný dům a váš vyhlédnutý architekt s takovými stavbami zjevně nemá zkušenosti. Nevybírejte tedy jen dle nižší ceny. Ano, projektovat skutečně může prakticky každý autorizovaný inženýr a architekt, ale občas lze hledat za předraženým či obtížně realizovatelným domem spíše levného, ale zároveň i méně schopného projektanta, než špatného architekta, který jej původně navrhl.

Projektování domu je složité, vše při něm souvisí se vším, a předávání mezi různými zpracovateli způsobuje mnohé komplikace. Především to ale není vůbec nutné. I zkušený architekt má obvykle nejen oprávnění, ale i dostatek schopností a především vlastní zájem na tom, aby svůj návrh rozpracoval do podoby stavebního projektu a vykonával autorský dozor na stavbě. A to rozhodně nejen zájem finanční.

Existují dobří architekti a špatní architekti, stejně jako dobří stavaři a špatní stavaři. Dle mých zkušeností obvykle obecné apriorní soudy o schopnostech a kvalitách těch či oněch obvykle vyslovují ti z kategorie špatných. Ostatně, ti dobří stejně nemají na podobné úvahy čas.


Text je zaměřen na rodinné domy, u nichž je reálné, že je navrhuje a jejich stavební část projektuje jeden architekt či projektant. U velkých projektů je běžná spolupráce v širších týmech, v nichž jsou zastoupeni architekti, kteří stavbu pouze navrhují, a další členové, kteří pak řeší konstrukci a další aspekty – a i mezi nimi jsou architekti rovněž hojně zastoupeni.


Jen několik z mnoha projektů, na nichž jsem se dosud podílel, skončilo po uzavření studie u „ryzího” stavaře, kterého si klient přivedl. A jen pár z nich dopadlo dobře a dům se povedlo realizovat k plné spokojenosti všech zainteresovaných stran – byly to vesměs ty, u nichž stavební inženýr velmi často projekt konzultoval s námi, autory návrhu.


Pozemní stavitelství, konstrukce a další související předměty se vyučují na všech školách architektury, není to vysáda pouze fakult stavebních. Školy jsou ale ve výuce stavitelství o nějakých pět až deset let pozadu za realitou na stavbách – to vám potvrdí krátce po vstupu do praxe každý absolvent, bez ohledu na to, zda fakulty architektury či stavební. Navíc vývoj v materiálech a technologiích, stejně jako v pohledu na architekturu jako takovou, prodělává každých pár let zásadní proměny, které každý rozumný architekt či stavební inženýr musí neustále sledovat a přizpůsobovat se jim. Vystudovaný obor a udělený akademický titul tedy nejsou žádnou garancí toho, jaké že má absolvent schopnosti a zkušenosti – ty se sbírají až v praxi bez ohledu na to, zda jde o stavebního inženýra nebo akademického architekta. A pokud titul přece jen nějaké kompetence garantuje, stejně relativně rychle zastarávají.


Jistým úskalím (kterého jsou si žel mnohdy vědomi už i samotní studenti, jimž to na motivaci do studia příliš nepřidá) je způsob, jakým se u nás stavařina vyučuje. Jako z jiného světa pak vypadá dle mého názoru nejlepší všeobecná učebnice pozemního stavitelství, která je důkazem, že architektura a stavitelství jedno jest – je jí kniha Constructing Architecture, jejímž autorem je Andrea Desplazes, profesor přední světové techniky ETH v Zürichu, a mimochodem – skvělý architekt. 


Mnozí z nejuznávanějších architektů nikdy žádným formálním architektonickýcm vzděláním neprošli. Patří mezi ně například autor brněnské vily Tugendhat Mies van der Rohe, Le Corbusier nebo největší postavy americké moderní architektury Frank Lloyd Wright a Lous Sullivan. Z dnešních světoznámých architektů to jsou například japonec Tadao Ando nebo švýcarský čaroděj Peter Zumthor.

Co chce architekt vědět o vašem budoucím dome?

„Máte zcela volnou ruku.” Ideál? Spíše noční můra…

Každý architekt pracuje trochu jinak, ale zadání bez omezení má rád málokdo. Zvláště, když je toto volné zadání spojeno s očekáváním, že architekt vytvoří několik zcela odlišných variant.

Navrhování domu není střelba na terč se zavázanýma očima. Spíše je to společná cesta k cíli. Nevadí, či je dokonce správné, že cíl je nejprve někde v nedohlednu. O  směru cesty by mělo být jasno.

Začátek spolupráce mezi architektem a klientem je pokaždé trochu jiný. V mém případě by šel shrnout následovně:

Obvykle zjišťuji dva druhy informací. První jsou konkrétní představy a omezení. Zajímá mě představa klienta o velikosti domu, počtu místností. Řeč je i o detailech, jako je předpokládané uspořádání koupelen. A samozřejmě o rozpočtu. Pak ale přichází moment, který mám svým způsobem rád. Vzduchem lítají čísla, rozměry, cifry, materiály, historky z doslechu – a do toho obvykle stáčím debatu úplně jiným směrem. Chci, aby mi klienti řekli něco o sobě. Co od budoucího domu očekávají? Jak žijí nyní? Co rádi dělají, co by rádi dělali a co dělat nechtějí? Jak tráví rána, jak večery? Mají rádi návštěvy, nebo je dům jen ryze pomyslným hradem uzavřeným před kýmkoliv cizím?

A také kladu dvě otázky, které znějí naprosto banálně, ale jsou zásadní: je centrem domu gauč nebo jídelní stůl? A preferují klienti spíše vanu nebo sprchu? Dvě otázky, čtyři možné odpovědi. Na základě každé z nich může vzniknout jiný dům, jiný domov.

Existují dva způsoby, jak zadání od klientů získávám. První a nevyhnutelná je osobní schůzka. K té dochází v ideálním případě přímo na pozemku a to ještě před tím, než své služby nacením a na spolupráci se domluvíme. Vzájemné dojmy z této schůzky jsou pro uzavření spolupráce zásadní.

Pak je zde ještě druhý způsob, který nikdy nevnucuji, ale jsem rád, pokud k němu dojde – klienta požádám o napsání eseje o tom, jak ve svém budoucím domově bude žít.

Mou snahou je ale zjistit, co klient chce a potřebuje. Nikoliv, jak si to konkrétně představuje.

Vše má svůj rub a líc a tak i vůči zcela volnému zadání stojí opačný extrém: příliš konkrétní představa, často nabývající podoby již existujícího domu. Je-li takový dům alespoň v naší zemi, doporučuji jít rovnou za jeho autorem. Pokud je pak konkrétní představa typu „pejsek a kočička vařili dort”, stačí najít nejbližšího projektanta-nearchitekta, který ji bezesporu rád zhmotní. Klient tak ušetří ušetří peníze a mnoho nervů – a bude-li mít štěstí, nikdy se nedozví, že jeho domov mohl vypadat i jinak, lépe. A pravděpodobně by nakonec byl i levnější.


Esej se zadáním občas nabývá až absurdních podrobností. V jednom z nich nechyběl ani konkrétní výčet akvarijních rybiček. Do jedné. Nemusím snad ani dodávat, že s takto precizním klientem nebyla následná spolupráce zrovna procházkou růžovým sadem…


Fenomén Excel. Zkušenost s ním má mnoho architektů včetně mě. Jde o zadání v podobě vysněného půdorysu vytvořeného v tabulce, v níž má každý řádek a sloupec pomyslných 10 x 10 centimetrů. Pak stačí buňky vyplnit padesáti odstíny šedi, sem tam některé z nich zarámovat a půdorys je na světě. Co list, to jedna varianta. Nejde tak udělat šikmá stěna a oblouk. Naštěstí.


Galerie v Pinterestu jsou fajn. Díky ním je hned zřejmé, co se vám líbí a co máte rádi. I já sám jsem takto od klientů nasbíral už spoustu chytrých nápadů a detailů. A sám se s klienty často s něčím z mé pinterestové, či v mém případě spíše evernotové sbírky podělím. Když už se ale do shromažďování obrázků pustíte, myslete na to, že čím jich bude více, tím lépe. Pro architekta je důležité, může-li si na základě mnoha konkrétních příkladů udělat obecný závěr a ten pak promítnout do návrhu pro vás.


I v architektuře platí jisté teorémy. Jedním z nich je, že ten vysněný dům z časopisu je tak skvělý právě proto, že stojí na svém místě – obvykle ve švýcarských Alpách nebo ve zcela jiném klimatickém pásmu –, byl navržen skvělým architektem pro konkrétního klienta na základě jeho jasně formulovaného zadání a měl o řád vyšší rozpočet. Kalifornský dům ať zůstane v Kalifornii – ten u Prahy bude trochu jiný, jen pro vás a tím pádem – lepší.

Kdy začít hledat architekta?

Máte už koupený pozemek? Tak to jste ten nejlepší okamžik už prošvihli.

Oslovit architekta až po koupení pozemku naštěstí neznamená, že je vše ztraceno. Ostatně skutečně špatný pozemek neexistuje – ale o tom už byla řeč. Ale zvláště v případech, kdy si vybíráte z pozemků několika, může být pomoc architekta už při jeho výběru zásadní.

Pokud navíc plánujete koupit rovnou dům k rekonstrukci, jděte ho prohlédnout s architektem či projektantem zcela určitě. Možná vám i doporučí návštěvu dalšího specialisty, který prověří statiku, historickou hodnotu nebo třeba zdraví dřevěného krovu.

Ve většině případů dokáže architekt prakticky už od stolu během několika minut získat informace z katastru nemovitostí, územního plánu a dalších zdrojů a vyhodnotit základní klady a zápory. Často se pak stává, že na místo pak už nemá smysl ani vyrážet.

A pokud budou všechny hvězdy příznivě nakloněny? Danou nemovitost pak sice navštívíte i v doprovodu zkušeného realitního makléře, ale jeho zájmem ale je především její prodej. Zato architekt se bude hlavně snažit o to, abyste v budoucnu sebe i jeho nedostali do případných problémů. A mimo negativ určitě na každém místě najde celou řadu dobrých věcí – a uvidíte, že se budou lišit od prodejních argumentů makléře.

Nemalou výhodou pak je, že se se svým architektem trochu více poznáte už před tím, než začne pracovat na projektu. Mnohdy je taková návštěva pozemku zároveň úvodní konzultací. A nenajde-li si na ni architekt čas, pravděpodobně nebude mít dostatek času ani na kvalitní práci na projektu v budoucnu.

Takže platí – čím se na architekta obrátíte dříve, tím lépe.


Konzultace před koupením nemovitosti jsou opravdu běžné a každý architekt by měl mít pochopení pro to, že se jedná mnohdy o nejistý běh na dlouhou trať. Například pro jednoho z mých současných klientů jsem v průběhu dvou let posuzoval řadu potenciálních pozemků či přímo domů. Jelikož se jednalo o lokality na území Prahy, kde je dostupné opravdu velké množství kvalitních podkladů, byl jsem schopen na základě pouhého realitního inzerátu získat spoustu relevantních dat, od údajů z územního plánu, až po průběh konkrétních inženýrských sítí v okolí. Pár nemovitosti jsme pak důkladně procházeli. A poslední se podařilo koupit. Byla zdaleka tou nejlepší ze všech.

Jak si vybrat architekta?

Vyberte si takového, se kterým si dokážete představit posezení u piva.

Myslím to s trochou nadsázky, s architektem samozřejmě nemusíte zamířit do nejbližšího výčepu. Budete s ním ale v následujících měsících a letech trávit spoustu času. Projdete nejedním úskalím. Pustíte si ho do nejzazších koutů vašeho soukromí. A rozhodně to nebude končit jen tím, že bude vědět, jak vypadá vaše ložnice a kde je zazděný váš trezor.

Samozřejmě, že si ho mlžete od svého soukromí držet dál. Můžete s ním mít i vztahy jen v rovině ryze obchodní. Ale čím více důvěry mezi vámi bude, tím lepší domov pro vás může navrhnout.

My architekti svou profesi často rádi srovnáváme s tou lékařskou. Mnohdy jsou tyto příměry více či méně praštěné, ale zde tomu neodolám. Svěřujete-li se do rukou lékaře, jste rádi, pokud se od něj  srozumitelně a upřímně dozvíte, co vás čeká a jaké na vás číhají nástrahy. Dobrá komunikace může mít zásadní vliv na zdárný průběh toho, co bude následovat. U architekta to v jisté míře platí podobně. Jeho volba může mít zásadní vliv na to, jak bude vypadat Váš další život. I zde je tedy schopnost vzájemného porozumění zásadní.

Půjde-li všechno dobře, určitě na nějaký ten orosený půllitr, skleničku či dlouhé debaty nad dobrým jídlem taky dojde. A někdy i na přátelství.

Já sám rád navštěvuji domy, na jejichž návrhu a stavbě jsem se tak či onak podílel. Zajímá mě, jak se v nich žije, jak stárnou. Řeči obvykle začínají u domu, vždy se ještě najde to či ono, s čím je třeba pomoci, co ještě nefunguje tak, jak má. Ale jak čas od dokončení stavby ubíhá, stále více převažují jiná témata.

Ostatně, platí to ale i naopak. I já coby architekt si vybírám klienty, pro které nakonec budu pracovat, podle stejného klíče.

Ale o tom někdy příště.


Vím o architektovi, který bydlí ve své první realizaci se svou ženou – která však byla ženou jeho klienta, pro nějž tento dům původně navrhoval. A bezesporu nebude jediný. Já sám si o tom mohu myslet svoje – ale musím uznat, že výběr architekta byl v tomto případě svým způsobem šťastný…


Výjimky potvrzují pravidlo. Jeden z nejuznávanějších architektů minulého století Le Corbusier pro klientku paní Savoye navrhl a realizoval na přelomu 20. a 30. let v Poissy nedaleko Paříže vilu, kterou dnes všichni obdivujeme. Le Corbusier v ní však vítaným hostem zřejmě nebyl – naopak se návštěvě vyhýbal. Frustrovaná paní Savoye mu totiž posílala dopisy plné stížností na to, že je dům prakticky neobyvatelný. Nemohu sice nikde dohledat konkrétní důkaz, ale říká se, že na opakované výzvy, aby něco udělal s vodou zatékající do garáže, vzkázal, ať si milá paní laskavě koupí deštník. Od závažnějších právních kroků jej paradoxně „zachránilo” vypuknutí války.