Architekt versus stavař

Architekti mají uměleckou duši a za peníze svých klientů se rádi seberealizují v předražených a prakticky neproveditelných návrzích. Stavební inženýři by na druhou stranu měli pouze kreslit projekty, ale místo toho architektům často fušují do řemesla a za zlomek rozumného honoráře navrhují banální domy s nefunkčními dispozicemi. A pak jsou zde architekti, kteří získali svůj architektonický titul na stavebních fakultách – a ti v sobě mají to nejhorší z obou světů.

Tak vypadají názory, podle kterých se může zdát, že mezi architekty a stavebními inženýry panuje velká nevraživost. Setkáte se s nimi převážně mezi studenty či naopak mezi architekty a stavebními inženýry střední až starší generace. Velmi často se obě skupiny propojí na akademické půdě, kdy naoko zkušení pedagogové tyto myšlenky předávají nejmladší generaci. Absolventi pak po pár letech v praxi zjišťují, že nic není tak černobílé.

Prapříčiny tohoto schizmatu tkví v rozdělení vzdělávání na akademické a polytechnické v předminulém století. U nás pak bylo toto striktní dělení umocněno v době totality především vytěsněním architektů do role téměř zbytečné profese. Dodnes pak toto pokřivené vnímání přetrvává v existenci dvou profesních komor sdružující autorizované osoby s téměř stejnými pravomocemi a zájmy. Tedy ne že by byla samotná existence dvou komor něco špatného, kdyby v nich však mnohdy energie místo do prosazování společných zájmů nesměřovala do vzájemných výpadů – a asi už snadno uhádnete, k jaké generaci většinou přísluší ti nejhlasitější z hlasitých.

V posledních letech se naštěstí vnímání architektů a stavařů začíná blížit tomu, jak to funguje v zahraničí. Tedy že architekt je nejen autorem návrhu, ale zároveň dům i projektuje nebo se alespoň na stavebním projektu nějakým jiným způsobem aktivně podílí. Odpovídá tomu i razantní zvýšení počtu architektů, kteří každé jaro opouští brány našich škol – architektura se kromě samostatných fakult začala vyučovat i na fakultách stavebních, na nichž se tak důraz z ryze technických předmětů přenesl na ateliérovou výuku, tedy na samotné navrhování. Já sám doufám, že by tak inženýři-architekti mohli časem nahradit ty stavební inženýry, kteří jsou zaměřeni všeobecně na pozemní stavby bez nějaké konkrétní specializace. Architekti rozšiřováním svých řad sice ztrácí jistou auru výlučnosti, kterou si kolem sebe rádi budují, ale na druhou stranu tak o jejich schopnostech o to více budou vypovídat samotné reference, spíše než pouhý akademický titul. Tak či i onak, stavební inženýři s konkrétním profesním zaměřením, jako jsou statici, projektanti zdravotechniky a další, jsou už dnes váženými, vyhledávanými a nezbytnými partnery pro kohokoliv, kdo dům navrhuje a projektuje – a nutno dodat, že ti vám většinou dům ani sami chtít navrhovat nebudou.

Koho tedy oslovit s žádostí o zpracování návrhu a projektu domu? Doporučuji vybírat podle referencí a dalších kriterií, o kterých je řeč v jiných textech na tomto blogu. S největší pravděpodobností tak asi skončíte u architekta. Chtějte po něm pak ale vědět, zda bude on sám, kolegové z jeho ateliéru či jeho stálí projektoví partneři schopni a ochotní návrh dále rozpracovat do stavebního projektu. Nejlépe na tom přímo trvejte. Pokud vám architekt nabídne pouhou studii s tím, že se stavebními projekty nemá moc zkušeností (a v krajním případě dokonce ani nechodí na stavbu), je něco špatně. A naopak, pokud architektovi z jakéhokoliv důvodu zcela nedůvěřujete a chcete projekt zadat „ryzímu” stavaři, vybírejte jej podobně jako architekta – na základě referencí a toho, do jaké míry bude ochoten a schopen komunikovat s autorem návrhu. Případně v takovém rozhodnutí hledejte nějakou jinou přidanou hodnotu, například pokud se bude jednat o energeticky mimořádně úsporný dům a váš vyhlédnutý architekt s takovými stavbami zjevně nemá zkušenosti. Nevybírejte tedy jen dle nižší ceny. Ano, projektovat skutečně může prakticky každý autorizovaný inženýr a architekt, ale občas lze hledat za předraženým či obtížně realizovatelným domem spíše levného, ale zároveň i méně schopného projektanta, než špatného architekta, který jej původně navrhl.

Projektování domu je složité, vše při něm souvisí se vším, a předávání mezi různými zpracovateli způsobuje mnohé komplikace. Především to ale není vůbec nutné. I zkušený architekt má obvykle nejen oprávnění, ale i dostatek schopností a především vlastní zájem na tom, aby svůj návrh rozpracoval do podoby stavebního projektu a vykonával autorský dozor na stavbě. A to rozhodně nejen zájem finanční.

Existují dobří architekti a špatní architekti, stejně jako dobří stavaři a špatní stavaři. Dle mých zkušeností obvykle obecné apriorní soudy o schopnostech a kvalitách těch či oněch obvykle vyslovují ti z kategorie špatných. Ostatně, ti dobří stejně nemají na podobné úvahy čas.


Text je zaměřen na rodinné domy, u nichž je reálné, že je navrhuje a jejich stavební část projektuje jeden architekt či projektant. U velkých projektů je běžná spolupráce v širších týmech, v nichž jsou zastoupeni architekti, kteří stavbu pouze navrhují, a další členové, kteří pak řeší konstrukci a další aspekty – a i mezi nimi jsou architekti rovněž hojně zastoupeni.


Jen několik z mnoha projektů, na nichž jsem se dosud podílel, skončilo po uzavření studie u „ryzího” stavaře, kterého si klient přivedl. A jen pár z nich dopadlo dobře a dům se povedlo realizovat k plné spokojenosti všech zainteresovaných stran – byly to vesměs ty, u nichž stavební inženýr velmi často projekt konzultoval s námi, autory návrhu.


Pozemní stavitelství, konstrukce a další související předměty se vyučují na všech školách architektury, není to vysáda pouze fakult stavebních. Školy jsou ale ve výuce stavitelství o nějakých pět až deset let pozadu za realitou na stavbách – to vám potvrdí krátce po vstupu do praxe každý absolvent, bez ohledu na to, zda fakulty architektury či stavební. Navíc vývoj v materiálech a technologiích, stejně jako v pohledu na architekturu jako takovou, prodělává každých pár let zásadní proměny, které každý rozumný architekt či stavební inženýr musí neustále sledovat a přizpůsobovat se jim. Vystudovaný obor a udělený akademický titul tedy nejsou žádnou garancí toho, jaké že má absolvent schopnosti a zkušenosti – ty se sbírají až v praxi bez ohledu na to, zda jde o stavebního inženýra nebo akademického architekta. A pokud titul přece jen nějaké kompetence garantuje, stejně relativně rychle zastarávají.


Jistým úskalím (kterého jsou si žel mnohdy vědomi už i samotní studenti, jimž to na motivaci do studia příliš nepřidá) je způsob, jakým se u nás stavařina vyučuje. Jako z jiného světa pak vypadá dle mého názoru nejlepší všeobecná učebnice pozemního stavitelství, která je důkazem, že architektura a stavitelství jedno jest – je jí kniha Constructing Architecture, jejímž autorem je Andrea Desplazes, profesor přední světové techniky ETH v Zürichu, a mimochodem – skvělý architekt. 


Mnozí z nejuznávanějších architektů nikdy žádným formálním architektonickýcm vzděláním neprošli. Patří mezi ně například autor brněnské vily Tugendhat Mies van der Rohe, Le Corbusier nebo největší postavy americké moderní architektury Frank Lloyd Wright a Lous Sullivan. Z dnešních světoznámých architektů to jsou například japonec Tadao Ando nebo švýcarský čaroděj Peter Zumthor.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s